Začátek léta bývá ve městě malým peklem. Rozpálené panelové domy nasávají teplo a sami ho pak přidávají do výhně města. Okna v domech zůstávají otevřená i přes noc a ani to jeho obyvatele neschladí. Ani tohle léto nebylo výjimkou. Poslední den školy se žáci potili v lavicích základní školy na okraji města. I když všichni seděli v lavicích, oblečení v hezkých šatech, většina z nich už byla v hlavě dávno pryč. Někteří u vody, jiní doma v chládku svých obýváků, jiní v kině. Ve třetím patře pod placatou lepenkovou střechou se zrovna chystalo předávání vysvědčení žákům deváté třídy. Jejich poslední den ve škole. Jeden z těch nejdůležitějších. Přišli všichni. Dokonce i ti, kteří se školní docházce v posledních měsících i letech pečlivě vyhýbali, seděli nyní namačkaní v lavicích. Učitelka právě brala do ruky desky, rozevřela je a začala vyvolávat jména. Dívky v sukních si chodily pro víceméně skvělá vysvědčení. Ve skládaných sukních, šatech i sáčcích už z nich téměř byly ženy. A kluci na nich mohli oči nechat. Vysvědčení mládenců spíše připomínala sázkové lístky. Dvojky, trojky, čtyřky a občas i nějaká jednička se promíchávali na orazítkovaných papírech podepsaných ředitelem školy. Dříve mládenci, dnes skoro muži, si chodili pro vysvědčení ledabylým krokem, ale ani na nich byla vidět úleva a hrdost, když si přebírali ten orazítkovaný papír. Vít seděl v první lavici přímo před katedrou učitelky. Patřil k nejlepším žákům školy. Byl vždy připravený na hodinu, seděl rovně a domácí úkoly dělal vždy doma. Zrovna si sedal na své místo, když jeho oči spočinuly na přeloženém kousku papíru na lavici tam, kde obvykle mívá penál. Posadil se, položil dokonalé vysvědčení se samými jedničkami na stůl a nedůvěřivě sáhl po papírku. Rozevřel ho a svižně přečetl jeho obsah. „Půjdeš dnes večer na rozlučku?“ stálo na něm. Podpis chyběl. Rozhlédl se pomalu po třídě a hledal tajemného pisálka vzkazu. Bylo mu to velmi podezřelé, protože ve třídě nepatřil zrovna mezi oblíbené. Nejspíš za to mohla skutečnost, že vždy hlasoval proti odkládání testů, byl vždy připraven a domácí úkoly zásadně nedával opsat. Nikdo se na něj ale nedíval. Přejel očima po dívkách v prvních lavicích, ale pak zavrhl tuto myšlenku, protože nebylo pravděpodobné, že by ony sami byly pozvané. Pak se jeho zrak stočil k těm klukům vzadu. Jenže to mu taky nedávalo smysl. Ti by ho nepozvali. Ti, kteří si zopakují devátou třídu, si ji pravděpodobně zopakují kvůli němu. Ti by ho určitě nepozvali! Ve druhé řadě k němu ale očima někdo mrskl. Byl to asi Zbyněk. Byl to rychlý pohyb očima, ale Víťovi stačil k tomu, aby si byl jistý. Zbyňka by mohl označit za svého kamaráda. Alespoň natolik, že Zbyněk mu nikdy nic neudělal. Nikdy na něho nebyl naštvaný, když zvedl ruku proti odložení testu. Nikdy od něj nechtěl opsat úkol. Zbyněk nebyl hloupý, naopak, byl velmi chytrý. Ale rozhodl se pro svou inteligenci nevyužít. Do školy chodil, ale mnohem více kvůli svým kamarádům než kvůli vzdělání. A kamarádů měl opravdu hodně. Zbyněk byl jediný kluk, který se kamarádil úplně s každým. Kamarádil se nejen s celou devátou třídou, ale také s osmáky a sedmáky. A když ještě byl sedmákem a osmákem, kamarádil se s deváťáky. Byl to ten typ člověka, co mu nedělalo problém, vyjít s každým. Vít mu to často záviděl. On sám nebyl schopen promluvit ani s většinou spolužáků. Nebyl stydlivý, ale škola mu brala mnoho času a k tomu chodil na množství kroužků. A bohužel nikdo ze třídy nechodil na kroužky s ním. A to samé by se dalo říct o těch klucích z kroužků. Ani oni nechodili na stejnou školu. Takže Vít byl většinou jen sám se sebou a se svou rodinou. Zbyněk na něho mrknul, takže je to jasné. Když učitelka dočetla všechna jména ze seznamu a převzala si poslední květinu, popřála jim krásné prázdniny. S většinou z nich už se nikdy neuvidí, a tak si dovolila jim dát pár rad do života. Vít pečlivě poslouchal, Zbyněk spíš poslouchal ze slušnosti a zbytek třídy tomu spíš věnoval jen pramalou pozornost. Ale ze slušnosti všichni zatleskali a když dostali pokyn k opuštění místnosti, rozkřičeli se jako divá zvěř. Dokonce i Vít si zavýskal. Propukl emocím. Jedna velká etapa jeho života se právě zavřela. Když se tlačil ze dveří do šatny, chytil ho Zbyněk za rukáv u košile. „Půjdeš?“ „Nevím, jestli se mi chce,“ odpověděl nejistě Vítek. „Sim tě, proč by se ti nechtělo?“ naléhal Zbyněk. „Vždyť mě tam ani nikdo nechce. Nikdo se tu se mnou nebaví, tak pochybuji, že na večírek zapadnu.“ „Já tě tam chci,“ usmál se Zbyněk. Měl krásné rovné zuby a jeho úsměv byl upřímný. Vítek koukal do země, přemílal celou tu myšlenku v mozkových závitech. Usilovně přemýšlel. Líbila se mu ta myšlenka. Hrál si s tím pocitem a rostlo v něm přesvědčení, že by na večírku rozhodně neměl chybět. Ale jeho vnitřní zdrženlivost mu nakonec zatáhla za oprať. „Zeptám se doma,“ vypadlo z něj nakonec. Zbyněk ho s veselým hurá plácnul přes rameno. „Jestli seš frajer, pak přijdeš. Nezapomeň, je to poslední večer devátý třídy. Pak už nikoho z těch lidí nemusíš nikdy vidět. Na takový večer se nezapomíná. Píšou se na něm dějiny.“ Zbyněk na závěr významně mrknul. A pak pozvolna zmizel v davu školáků, který se hlava nehlava rval do šaten. Vítek zůstal stát na chodbě a po chvíli tam byl úplně sám. Vrtalo mu to hlavou. Proč by neměl být frajer, když tam nepřijde? Co je tak úžasného na tom, že se ukáže večer na večírku party náctiletých? „Zbyňku?! Počkej!“ zakřičel z ničeho nic do prázdné chodby. „vždyť já ani nevím, kdy a kde to je?“ Jenže z chodby už odpověď nepřišla. Zela prázdnotou a klidem. Vřava se přesunula do šatny. A ze šatny na školní dvůr, kde jistě spolužáci hážou cvičky na střechu tělocvičny a zvesela pokřikují, že se do té králíkárny už nikdy nevrátí. Dokonce i repetenti, kteří mají jisté, že si devítku ještě jednou zopakují, pokřikují, jako by to byl jejich poslední den v tomto ústavu. Vítek se došoural do šatny, kde už nikdo nebyl. Zbyly tu jen rozházené přezůvky, které za týden skončí buď v odpadním koši, nebo v pytlích pro charitu. Když se přezouval, odhodil i svoje pantofle přes celou šatnu a hlasitě se smál. Když pak míjel na školním dvoře nástěnku s plakáty kulturních akcí, kam někdo chytře přišpendlil svoje vysvědčení, všiml si křiklavého plakátu. Stálo na něm, že závěrečný večírek se uskuteční v údolí u velkého táboráku. Začátek bude v devět hodin a konec se nepřepodkládá dříve než v první prázdninový den. Když dorazil domů, nikdo tam ještě nebyl. Rodiče pracovali obvykle dlouho do odpoledne. Maminka dělal v kanceláři a musela se řídit svým nařízeným. A ten byl velkým zvířetem a trávil v kanceláři vždy hodně času. A bez Vítkovi maminky se prostě neobešel. Tatínek byl zase doktor, ten doma nebyl nikdy. Dokonce i na svátky ho někdy volali do práce. Ale Vítek tomu rozuměl, chápal to. Doktor je důležité povolání a když je ho třeba, musí lidem pomáhat. Když se najedl a pečlivě po sobě uklidil, uložil vysvědčení do průhledných desek a vystavil ho za sklo skříněk v obývacím pokoji. Tam si toho rodiče určitě všimnou. Usmál se. Pocit hrdosti se mu zase vkradl do srdíčka. Ve svém pokoji se svalil na postel, dal si ruce za hlavu a nechal se unášet představami o prázdninách. První dva týdny stráví u prarodičů. Mají statek na venkově. Děda se věnuje myslivosti a určitě ho bude brát s sebou na výpravy do lesa. Babička je úžasná kuchařka a skvěle peče. NA její dobroty se těší už od března. Pak bude týden na táboře vědy a techniky. Letos naposledy a příští rok tam možná pojede jako praktikant. Ale o tom se bude muset nejdřív poradit s rodiči. Poslední týden prázdnin bude věnovat přípravě na střední školu. První den bude hrozně důležitý. Všichni noví učitelé si žáky hezky zařadí do škatulek a tam si je nechají až do maturity. Přál si, aby si ho zařadili do té správné škatulky. Bude dřít ještě víc než na základce. Bude mít samé jedničky a jednou, jednou bude doktorem jako táta. Ale co ten čas mezi tím? Co ty tři prázdné týdny? Rodinná dovolená nepřipadá v úvahu, protože rodiče volno určitě mít nebudou. Mohl by si vzít nějakou brigádu a vydělat si nějaké peníze. Peníze se vždycky hodí. Cvakla klika. Cuknul s sebou jako by se probudil z těžkého snu. A opravdu! Ležel na posteli a vlasy měl celé slepené, oblečení zmuchlané. Usnul při prázdninovém přemítání. Kouknul se ke dveřím a u nich stál táta. S úsměvem na tváři ho pozoroval. Když zjistil, že je Vítek vzhůru, rozpřáhnul ruce, rozšířil svůj úsměv a zvolal: „Tak co, šampione?“ Vítek se usmál a seskočil z postele. „Viděl jsem ty samé jedničky,“ pokračoval táta. „Skvělá práce, chlapče.“ „Díky, vždyť to nebylo ani tak těžké,“ Vítek se vykrucoval. „Neshazuj to. Stálo tě to mnoho práce,“ zvážněl táta. „Dřel jsi a teď sklízíš, co jsi zasel. Proč se z toho netěšit?“ „Jo, máš pravdu. Mám z toho radost. Jen, jen vím, že je to teprve začátek. Že to nejtěžší teprve přijde.“ „Ano. Přijdou těžší chvíle, těžší zkoušky. Ale pamatuji si, jak jsi dělal první krůčky. Každý krok tě stál spoustu energie a tolik tréninku. Byly to těžké kroky. A teď? Ani na ně nemyslíš, když chodíš, co? Přesto když jsi dělal ty první, tak to nebylo jednoduché. A tak je to s každou životní zkouškou. Těžká je, než na ni dojde řada. A když se pak ohlédneš přes rameno, řekneš si, že to zas tak hrozné nebylo. Že hned za rohem tě čeká zkouška těžší. Ale bez splnění té předchozí by ses k ní stejně nedostal.“ „Jak to, že máš na všechno odpověď?“ podivil se Vítek se smíchem ve tváři. „taky už nějaký čas chodím po tom světě. Ještě abych z něho něco nepochytil,“ rozesmál se táta na celé kolo. A Vítek se přidal. A tak se smáli, povídali a čas zase utíkal jako splašený. Až byl čas k večeři. K večeři už byla doma i maminka. Seděli u stolu v kuchyni, cpali se lehkým salátem a připíjeli sodovkou. Plánovali léto a těšili se z Vítkova vysvědčení. A hodiny nekompromisně směřovali k deváté večerní. Venku bylo ještě světlo, ale že se připozdívá bylo poznat podle jiných znamení. Maminka zívla, tatínek si protřel unavené oči. „Můžu jít ještě ven?“ vyhrkl ze sebe Vítek. „Takhle pozdě večer?“ obrátila maminka otázku v jinou otázku. Naléhavější. „Je dnes v údolí večírek na rozloučenou,“ pokračoval Vítek. „Večírek? Nejsi na to ještě mladý?“ pokračoval ještě nedůvěřivěji maminka. „Mladý?“ podivil se tatínek. „Vždyť je mu již patnáct let.“ Maminka švihla vyčítavým pohledem po tatínkovi. A ten jen ještě víc rozšířil svůj všudypřítomný úsměv. „Chceš vědět, co já dělal, když mi bylo patnáct let?“ „Raději ne,“ odsekla maminka, ale nezlobila se. Obrátila se na Vítka: „Že máte tu rozlučku, tak tě pustím. Ale do jedenácti buď doma!“ „Mamko,“ ozval se z dalekého rohu stolu tatínek smířlivě. „Tak ve dvanáct. O půlnoci. Ale buď opatrný.“ Bylo ji na očích vidět, že uvnitř již teď umírá hrůzou a strachem. To už je úděl maminek. Když se miminko narodí, strachují se, aby dobře rostlo, jedlo a prostě všechno. Když je tomu patnáct let, mají strach skoro pořád. A když je to již statný chlap, bojí se stejně tak. A tatínkové to vědí, proto dělají protiváhy. Jsou lehkomyslní, protože maminky se většinou bojí za dva. „Tak utíkej,“ vyzval ho tatínek významným pohledem na hodinky. „Už ti běží čas.“ Vítek seskočil z jídelní židle, ve svém pokoji se snad ani neotočil a už bral za kliku vchodových dveří. A tady ho zastavil táta. Položil mu svou těžkou ruku na rameno, otočil si ho k sobě a s pevným pohledem do jeho zabrýlených očí mu řekl: „Věříme ti, neboj.“ A vystrčil ho ze dveří do smrákajícího se večera. Ani nevěděl jak, a ocitl se na kraji údolí. Vítek stál u příkré cestičky, která vedla houštinami do lesa v údolí. Bylo to městské údolí, takže viděl na druhé straně další domy. V oknech se svítilo, na druhé straně zahoukal vlak, jehož koleje vedly po opačné straně údolí jako pruh na teplákách. A dole pod ním pomalu tmavlo údolí, protože slunce se již sklánělo nad paneláky za jeho zády. Chvilku tam jen tak stál a sbíral odvahu. Pak vykročil nejdřív směle, ale protože cesta vedla z kopce dolů, nabíral rychlost, a nakonec div že neběžel po vyšlapané hrbolaté cestě střemhlav dolů. Cesta se změnila v pěšinu a pěšina jen ve vyšlapané cosi. Prodíral se křovím a když zaslechl zesilující se smích a povyk, věděl, že je na správné cestě. Byl tu již mnohokrát, ale takhle pozdě večer, nikdy. Je překvapivé, jak soumrak a noc dají věcem jiný tvar, dokonce i jinou vůni. Schodiště zdá se za dne nudné a šedivé, ale v noci je tajemné až děsivé. Lesní cesta je za dne osvěžující, večer hraji všemi barvami červánků a v noci je nebezpečně tichá. A každé křupnutí větviček je jako zatloukání hřebíčků do rakve. Tak se i teď cítil Vítek jako na dobrodružné výpravě. Před ním kanibalové pálí maso mořeplavců na otevřeném ohni, zezadu ho pomalu obkličují jihoameričtí indiáni. Nad ním krouží netopýři převlečení za upíry a zem pod ním hrozí každou chvíli výbuchem žhavé rudé lávy. A tak s bušícím srdcem rozhrnul Vítek poslední křoví, než se pře dním objevila louka, na které v hloučcích seděli jeho spolužáci. Viděl tu všechny. Marka, Petra, Lukáše i Tondu. A holky tu taky byly všechny, dokonce i ty holčičky z prvních lavic. Tlačily se všechny na jediné lavičce blízko ohně. Vypadalo to, že přišel poslední. Když se vynořil z křoví, všichni ztichli. Bylo to neskutečně trapné ticho. Takové ticho, po kterém dopad špendlíku na podlahu, zní jako výstřel z kanónu. Vítek se nervózně rozhlížel po lidech a očima hledal někoho, kdo by ho vyzval, aby si k němu šel přisednout. Každý však na něho koukal jako na obrázek. Jako by naopak oni čekali, že něco udělá. Zvedl ruku a zamával jim. Na tváři některých se objevil úsměv. Jiní se vrátili k dřívějším konverzacím. Vítkovi se trochu ulevilo, ale zjistil, že se možná brzy pozvrací. Tolik pozornosti mu nebylo nikdy věnováno v sebemenším kolektivu. „Á, dámy a pánové, tady ho máme. Hvězdu dnešního večera!“ zakřičel kdosi. Vítek se okamžitě ohlédl za hlasem a spatřil Zbyňka, jak k němu spěchá a nese něco v ruce. Byl to papírový kelímek. „Jaká hvězda…“ snažil se vykoktat Vítek, ale Zbyněk ho přerušil tím, že mu vrazil kelímek do ruky. Vítek ho neochotně přijal a začal zkoumat jeho obsah. „Neboj se. Je to malinovka. A jen trošičku vína,“ převzal otěže rozhovoru Zbyněk. „Možná víc než trošičku,“ očichával obsah pohárku Vítek. „Hele, je to na uvítanou. A nad takovým pohárkem se nos neohrnuje,“ usmál se Zbyněk. „Ukaž,“ vytrhl mu pohárek z ruky a sám se z něj napil. To dodalo Vítkovi odvahu a taky se z pohárku napil. A když se pak usmál, jako že je obsah v pořádku, Zbyněk ho objal kolem ramen a vedl ho do středu plácku. „Vážení, vážení!“ křičel u toho na celé kolo. „Host dorazil. Máme tu hosta!“ Jeho spolužáci se pomalu přestávali bavit mezi sebou a přesouvali se k nim do středu plácku. K ohništi. Za Zbyňkova stálého vykřikování o hostu se kolem nich utvořil kruh. Vítkovi to bylo nepříjemné, ale nechtěl nic pokazit. Tak jen stál, přihlouple se usmíval a pomalu usrkával z obsahu kelímku. „Ty, Zbyňku, to je dobrý. Já si půjdu támhle sednout. A budu se jen dívat.“ „Kam bys chodil? Vždyť zábava teprve začíná,“ zesílil Zbyněk stisk kolem jeho ramen. „Já ti nevím. Necítím se dobře, když jsem středem pozornosti,“ snažil se Vítek vykroutit ze Zbyňkova pevného sevření. „Tak to se asi teď nebudeš cítit moc dobře!“ Zbyněk obrátil. Už se neusmíval. Naopak se tvářil velmi vážně. Vítka to znervóznilo ještě víc. Začal se trochu třást, ale Zbyňkovi pozornosti to neuniklo. „Copak? Ty se bojíš?“ Rozesmál se hlasitě. Tak, aby to každý slyšel. „Nebojím,“ zakňoural Vítek. Ve skutečnosti se třásl strachy jako osika. „Cos‘ říkal? Tady tě není vůbec slyšet!“ „Jo, tak se možná bojím. No a co?“ snažil se si Vítek dodat odvahy. A v tu chvíli ho Zbyněk pustil a zařadil se do kruhu kolem Vítka. Uprostřed zůstalo jen plápolající ohniště a rozklepaný Vítek. Paradoxně mu tato situace byla ještě nepříjemnější. Bylo mu totiž jasné, že se všechny pohledy upírají jenom na něj. Zkusil se otočit, ale jeho spolužáci byli úplně všude kolem něj. „Co se tu děje?“ zeptal se Vítek okolostojícího davu. „Jen se chceme trochu pobavit na tvůj účet,“ vykřikl někdo. „Jen ti chceme vrátit to, cos‘ nám dělal ve škole celý roky,“ zahulákal kdosi. „Neboj, prostě si tě vychutnáme a pak tě pustíme domů,“ řekl klidně Zbyněk. „To… To byl tvůj nápad?“ vyhrkl Vítek. To mu již slza pochopení stékala po tváři. Zbyněk se jen dál usmíval a pokýval hlavou na znamení, že ano. „Proč?“ „Z legrace. Aby byla švanda. Nic víc. Nic míň.“ „A co… co po mě chcete?“ „Svlíkni si kalhoty,“ řekl Zbyněk. Jeho úsměv se změnil ve zlomyslný škleb. „A trenky taky!“ vykřikl někdo z davu. Vítek se podíval tím směrem. Stály tam holčičky z první řady. Nechápal je. Vždyť ony mu byly nejblíže. Ony taky patřily do klubu připravených, do klubu špičkových diktátů, byly jako on. Ale pak mu to došlo. Kdo se chce s husami pást, musí jako husa kejhat. „Ne, prosím!“ žadonil Vítek. „Ale jo! Buď dobrovolně, nebo se o to postaráme samy!“ Zbyněk byl nekompromisní. „Ne. Já nemůžu. Nechci!“ „Máš poslední šanci!“ „To nejde. Prosím. Nechte mě!“ „Kluci! Na něj!“ velitelsky zavelel Zbyněk. A masa spolužáků se pohnula. Z kroužku vystoupili první a nejstatečnější rošťáci. Třídní gauneři, kteří pro facku nikdy nechodili daleko. Kluci, ze kterých měl celé roky respekt. Pomalým krokem si to k němu mířili. Vítek couval. Zbyněk stál a smál se hlasitě jako při sledování vážně dobré grotesky. Když Vítek couvnul moc daleko, strčili do něho zezadu a vhodili ho zpátky do středu kruhu. Upadl. Všichni se smáli. Ležel na zemi a díval se na ty obličeje. Vůbec mu to nepřipadalo veselé. Bylo to strašidelné. Plameny ohně barvily obličeje doruda a stíny stromů vytvářeli na smějících se tvářích různé paskvily. Obrátil se z břicha na záda. Pomalu se zvednul a přitlačil si brýle na oči. Všichni se pořád smáli. Vítek brečel. Slzy jako perly mu stékaly po tvářích. Zbyněk se už nesmál. Celou situaci pozorně sledoval. V jeho očích nebyl soucit, ale zájem. Bavil se, ale jinak než všichni ostatní. Zatímco pro všechny to byla prostě jen zábava, jeho bavily Vítkovi pocity. Hltal je. Nemohl se jich nabažit. A čím horší pocity zažíval, tím to pro něj bylo zajímavější. Vítek si otřel do kalhot zašpiněné ruce od hlíny. Kluci ze třídy se přiblížili na dosah paže. A tu se ve Vítkovi zvedla vlna energie. Nejspíš paniky. Strach zahnaného zvířete do rohu. Adrenalin plavce prchajícího před žralokem. Vyrazil vpřed proti svým spolužákům. Překvapil je. Povalil je na zem. Přeskočil je. Vrazil do kruhu a prolomil ho. Dodalo mu to odvahu, a ještě více síly. I když zaškobrtnul, jak prorážel kruh, rychle se opřel rukama o zem a dal se do běhu. Vyrazil přímo vpřed. Neměl čas zorientovat se, kde je cesta. Vběhl do lesa a utíkal pořád dál. Zbyněk za ním křičel rozkazy. Nabádal všechny, ať ho chytí. A skutečně. Celý dav se rozběhl do lesa za Vítkem. U ohně zůstalo jen pár děvčat nervózně přešlapovat. Takhle to určitě nemělo skončit. Vítek nebyl zrovna sportovec, ale strach mu dodával sílu, kterou ještě nikdy necítil. Vlastně necítil nic. Žádná bolest kotníků od zakopávání o pařezy a kořeny. Žádná bolest rukou a obličeje od šlehajících větví. Narazil na cestičku vyšlapanou asi od zvěře. Automaticky a nevědomky na ní zatočil a běžel hlouběji do lesa. Dav ho pronásledoval. Nejdřív se pronásledovatelé orientovali pomocí zvuků jeho kroků a skoků. Ulámané větve jim pak byly jen ujištěním, že mají správnou stopu. Když ale narazili na cestičku, bylo jim jasné, že dále poběží Vítek po cestě. Prchat po cestě je jednodušší. Ale hloupé. Vítek se neotáčel. Prchal ze všech sil a nemyslil na nic jiného, než aby byl zase doma a ležel v teplých peřinách. Nic z tohoto se neděje. Prásk! Vítek se kutálel z kopce dolů. Hlava mu třeštila. Nesledoval dobře cestičku a hlavou se praštil o větev. Podrazilo mu to nohy a on se propadl do křoví na okraji cestičky. Cestička uhýbala vlevo a on se kutálel z pravého srázu dolů. Nebyl to nebezpečný sešup, žádné kameny. Jen luční koberec, ale příkrý. Skutálel se dolů a dole se rozplácl jak široký, tak dlouhý. Všechno ho bolelo. Adrenalin pomalu vyprchával. Teď přijde únava. Ležel na zemi a ani nedýchal. Poslouchal své pronásledovatele. Slyšel je, jak se jejich hlasy vzdalují. Až když jejich pokřik mizel v dálce, odvážil se zvednout na všechny čtyři a ohmatat si bolavá žebra. Zbyněk nechal dav běžet před sebou. Líbila se mu představa lovené kořisti. Ale nechtěl být lovcem, který zasadí smrtelnou ránu. Chtěl se jen krmit emocemi raněné zvěře i pronásledovatelů. Zbyněk se bavil celým tím ruchem okolo. Bylo mu jedno, jestli skutečně dostane Vítek výprask, nebo ne. A tak nechal dav běžet a štvát se, zatímco on se opájel celou akcí. Když se ale dostal do levotočivé zatáčky, všiml si polámaných větviček v křoví. Byly sotva znatelné, protože tma již přiklopila celé údolí. Ale jeho oči si již stačily zvyknout a běžel jako poslední, takže měl i prostor se dívat. Dav již zmizel ve tmě před ním. Přikročil tedy ke křoví a rozhrnul je rukama. Spatřil hlubokou rokli pokrytou travnatým porostem. A dole, dole se něco hýbe. To musí být Vítek! Vítek zaslechl šustění kroků v trávě. Znovu se o něj pokusila panika. Pozadu couval, až narazil zády na skálu. Rozeběhl se podél ní. Po chvíli se holá stěna skály změnila v převis a převis přešel v tunel a tunel na konci vedl do jeskyně. Nevěděl, kudy jinudy utéct, a tak zamířil do tmavé hlubiny. Snad ho tma skryje. V jeskyni ale nebyla úplná tma. Bílé vápencové stěny odrážely chabé měsíční světlo. Bylo to akorát tak málo, aby si nerozbil nos, ale stačilo to. Ohmatával stěny, a přitom mířil hlouběji do jeskyně. Když za sebou uslyšel kroky, ještě více zrychlil. Někdo ho doháněl. Ano, Zbyněk se rychlými kroky přibližoval. Hnala ho zvědavost, ne strach, ne vztek. Jeskyně se začala Vítkovi zdát nějaká světlejší. Už byl dokonce vidět i zvrásněný povrch stěn. A všechna ta noční havěť, která po nich lezla. Kousky řas a lišejníků, které se uchytily na rovných površích. Ale nebylo to tím, že by si Vítkovy oči zvykaly na tmu. Z dály jeskyně zářil nějaký zdroj světla. Byl namodralý a jaksi tlumený. Když se dostal za poslední zatáčku, otevřel se před ním prostorný jeskynní dóm vyplněný jezírkem. A to jezírko bylo právě zdrojem světla. Záře vycházela přímo z vody. Nikde nebyly žádné světélkující krystaly, ani lucerny či louče. Zbyněk vběhl do dómu a jeho oči musely chvíli přivřené přečkat ten nápor světla. Když se po chvíli rozmrkal, uviděl Vítka, jak se sklání nad vodou a rukou se dotýká vodní hladiny. Přiběhl k němu, a ještě za běhu se rozpřáhl, že Vítka do vody shodí. Ale jak se jeho ruka dotkla Vítkova ramene, ztratil nad ní vládu. Ruka ztuhla přesně v té pozici, ve které se dotkla Vítkovy paže. Ztuhnutí provázelo podivné mravenčení. To se šířilo po celém Zbyňkově těle. Nejdříve mu ztuhla pravá paže, mravenčení přeskočilo do hrudníku a odtud se rovnoměrně šířilo po celém trupu. Proniklo do nohou a Zbyněk nad nimi zcela ztratil kontrolu. Ale neupadl. Cítil se jako socha. Mravenčení z hrudi přešlo do levé paže. Očima sledoval, jak paže tuhne. Jak zamrzá ve zběsilém a nesmyslném gestu. Mravenčení se rozlilo po krku. Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Jeho hlasivky se již změnily v kámen. A jak se mravenčení posunovalo vzhůru jeho obličejem, ztrácel kontrolu nad tvářemi, rty i víčky. Až skončil celý ztuhlý jako kámen. Poslední, co spatřil, byla podivně světélkující voda jeskynního dómu.